Bití, dušení a mučení elektrickým proudem bylo na denním pořádku, vzpomíná pro The Kyiv Independent příslušník brigády Azov Arťom Dubyna na praktiky v ruském zajetí. Do něj se dostal poté, co se Ukrajinci vzdali v Mariupolu, aby si zachránili životy. V jedné bitvě mu odstřelovač prostřelil hlavu a krk. Dubyna ale vážné zranění i ruské zajetí přežil a do služby se navíc hodlá vrátit.
Kulka vypálená ruským odstřelovačem zasáhla příslušníka brigády Azov Arťoma Dubynu do hlavy a prošla mu krkem. „Je mrtvý,“ hlásili nejprve ve vysílačce jeho spolubojovníkům. Dubynovo srdce však stále bilo. Evakuovat ho v bezvědomí z ocelárny Azovstal, poslední ukrajinské bašty během ruského obléhání Mariupolu na jaře 2022, bylo ale uprostřed neutuchajícího ruského bombardování téměř nemožné.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Putin chce věčnou válku, zhodnotil expert. Připomněl smutný příklad z historie
Když začal jevit slabé známky života, jeho kamarádi zahájili odvážnou záchrannou akci. Vzhledem k tomu, že oblast stále sledoval ruský odstřelovač, nasadily ukrajinské minometné týmy kouřové střely, aby zamaskovaly pozici a poskytly tak dostatečné krytí pro provedení evakuace. „Strávil jsem tři dny v kómatu v provizorní nemocnici v Azovstalu. Měl jsem úplnou ztrátu paměti. Nepamatoval jsem si, kdo jsem a kde jsem,“ říká v rozhovoru pro web The Kyiv Independent 38letý Dubyna. Přežil a postupně se mu vrátila i paměť. Poté začal pracovat jako tiskový mluvčí Azova.
Obránci Azovstalu dostali 16. května 2022 rozkaz vzdát se obkličujícím ruským silám. Před třemi lety, 20. května 2022, byla kapitulace dokončena. Dubyna byl spolu se stovkami dalších vojáků poslán do ruského zajetí, kde strávil dva a půl roku. Přestože od roku 2022 bylo ze zajetí propuštěno 485 obránců Azovstalu, po třech letech jich v ruských věznicích zůstává přibližně 850.
Poslední bitva
Dubyna, který podle svého rodného města používá volací znak „Nikopol“, nastoupil do Azova jako tiskový důstojník v roce 2016. Vojenskou službu opustil kolem roku 2020, aby se vrátil k novinařině, a doufal, že se usadí a založí rodinu. O dva roky později se místo klidného života, po němž toužil, ocitl zpátky v uniformě.
„Bylo nám jasné, že půjde o obléhání a že budeme čelit velké koncentraci nepřátelských sil. Ale také jsme věděli, že čím déle budeme Mariupol držet, tím více nepřátelských sil tam bude vázáno a ty v okolních městech budou mít čas se připravit na další útoky,“ vzpomíná Dubyna.
Jak ruské jednotky postupovaly na Mariupol, ukrajinští obránci byli stále více zatlačováni, přičemž Azovstal – rozsáhlý ocelářský závod s podzemními tunely – nakonec posloužil jako jejich poslední bašta. Uvnitř továrny se ukrajinské síly udržely, přestože byly odříznuty od zásobování, zatímco ruské útoky srovnávaly Mariupol se zemí. Aby světu ukázala rozsah ruského útoku, pracovala tisková služba Azov v nebezpečných podmínkách a shromažďovala záběry a informace z různých pozic po celém městě a později i ze samotné ocelárny.
„V tiskové jednotce jsem pracoval asi měsíc, než jsem byl přeřazen na jednu z pozic v Azovstalu. Mělo to být pozorovací stanoviště, ale v té době už nebylo dost lidí, příliš mnoho jich bylo zraněných nebo zabitých, takže museli stáhnout důstojníky z velitelství. Naším úkolem bylo sledovat pohyby nepřítele a v případě potřeby zaujmout pozice a držet linii. A během jedné z těchto akcí jsem byl zraněn,“ popisuje Dubyna.
Lékaři prý byli překvapeni, že tak těžké zranění přežil. Kulka totiž prošla jeho krkem a oddělila tepny a žíly od svalů, aniž by protrhla samotné tepny, což zabránilo rychlé ztrátě krve. „V té chvíli zdravotníci neměli ani prostředky na transfuzi. Ztratil jsem hodně krve, ale neexistovala žádná možnost, jak mi podat transfuzi nebo tekutiny, takže se moje tělo muselo zotavit samo,“ vzpomíná Dubyna.
Asi deset dní po zranění se vrátil ke svým povinnostem tiskového mluvčího. „Dokonce jsem začal psát nějaké texty. Bylo těžké tvořit věty a spojovat slova, ale snažil jsem se pomáhat, jak jsem mohl,“ říká.
Když se bitva stupňovala a ruské jednotky postupovaly hlouběji do závodu Azovstal, dostali obránci rozkaz vzdát se, aby si zachránili život. „Když nás Redis (plukovník Denys Prokopenko, velitel Azovstalu) shromáždil a řekl nám, že je tu rozkaz vrchního velitele zachovat životy, přijali jsme ho klidně, protože jsme pochopili, že je to přímý rozkaz, a museli jsme ho splnit. Předtím ale nikdo neviděl kapitulaci jako možnost. Všichni byli připraveni na poslední bitvu,“ říká a dodává, že někteří vojáci dokonce žádali své kamarády, aby je v případě těžkého zranění zabili, jen aby se vyhnuli zajetí.
Dubyna byl prý od začátku skeptický ohledně slibu Ruska, že je propustí už po několika měsících v zajetí. „Když jsem věděl, jakému nepříteli čelíme, nikdy jsem nevěřil, že to bude rychlé propuštění. Bohužel, v podmínkách, v jakých jsme byli drženi, přišlo mnoho lidí o život v důsledku krutého bití a nemocí v zajetí,“ uvádí.
Rutinní mučení
Evakuace z Azovstalu skončila 20. května 2022, kdy byli ukrajinští vojáci převezeni do trestanecké kolonie v Ruskem okupované Olenivce v Doněcké oblasti, která je nyní nechvalně známá jako místo masového zabíjení azovských bojovníků. V trestanecké kolonii Olenivka 28. července výbuch zabil 54 ukrajinských válečných zajatců a přes 150 jich zranil. Dubyna, který byl svědkem této události, si je jistý, že za ni nesou odpovědnost ruské síly, přestože se snaží z útoku obvinit Ukrajinu.
Den před útokem ruští dozorci shromáždili v jedné z kasáren asi 200 bojovníků Azova. „Zpočátku jsme si mysleli, že jde o začátek výměny zajatců,“ vzpomíná Dubyna. Pak se v noci ale ozval silný výbuch. Podle Dubyny vedení věznice zabránilo tomu, aby se ke zraněným dostala jakákoli pomoc. „Jen ti uvnitř toho baráku se snažili pomoci si navzájem tím, co měli, což nebylo nic. Roztrhali si oblečení, aby si udělali obvazy, a snažili se jeden druhého vytahovat lidi z hořící budovy,“ popisuje Dubyna.
Ukrajinští váleční zajatci, kteří výbuch v Olenivce přežili, byli později převezeni do vazební věznice v ruském Taganrogu, nechvalně proslulé mučením zajatců. To začalo hned, jak tam dorazili. „Prostě nás začali házet na zem z nákladních aut jako pytle. A hned, jakmile jste dopadli na podlahu, začali vás mlátit, kopat, bít obušky, používat paralyzéry. Trvalo to několik hodin, zatímco nás vedli přes něco, čemu říkali ‚příjem‘,“ vzpomíná Dubyna.
Strávil tam devět měsíců, než byl převezen do jiného zařízení ve městě Kamyšin ve Volgogradské oblasti, kde čelil opakovaným výslechům doprovázených bitím a vyhrožováním smrtí nebo znásilněním, přičemž mu nebyla poskytnuta téměř žádná strava ani lékařská péče. „Vyhrožovali, že uříznou uši nebo nos, přiložili nůž k uchu a začali ho lehce řezat, čímž způsobili krvácení, to vše mělo vězně vyděsit a zlomit,“ říká Dubyna.
Mučení elektrickým proudem bylo podle něj na denním pořádku. „Když ho použili, měl člověk pocit, že se mu lámou všechny kosti, že se mu trhají svaly. Bolest byla tak intenzivní, že jste nakonec mlátili hlavou o podlahu, jen aby to bylo snesitelnější. Položili vás na zem, připojili elektrody a pouštěli do vás elektřinu. Je to zážitek, na který se nezapomíná,“ říká Dubyna.
Podle OSN bylo v ruském zajetí mučeno více než 95 procent ukrajinských válečných zajatců. Bývalí zajatci vyprávějí, že byli brutálně biti, dušeni a bylo jim vyhrožováno popravou. Mnozí se vracejí s vážnými zraněními, zlomeninami, ztrátou zubů a příznaky posttraumatické stresové poruchy.
Dubyna, který neměl žádné spojení s vnějším světem, snášel hrůzy ruského zajetí tak, že se držel myšlenek na svou rodinu a přítelkyni Olhu, kterou si chtěl vzít. Dlouho očekávaný sen se splnil měsíc poté, co byl Dubyna v září 2024 propuštěn ze zajetí.
„Když si uvědomíte, že jste zpátky na svobodné zemi, že jste doma... byl to nepopsatelný pocit. Je to radost. Je to pocit svobody, lehkosti. Najednou vám dojde, že už nemusíte chodit shrbení, že můžete zase stát zpříma, že se můžete někomu podívat do očí, když mluvíte, což bylo v zajetí nemyslitelné,“ říká Dubyna.
Po návratu na Ukrajinu se válečným zajatcům dostane lékařské péče a před návratem do služby mají nárok na dovolenou – její délka závisí na jejich zdravotním stavu. Protože Dubynovi dovolená pomalu končí, chystá se znovu zapojit do pokračujícího boje své brigády Azov proti ruské agresi a pomoci přivést zpět ze zajetí obránce Azovstalu. „Vracím se do služby, zpět do Azova, abych pokračoval v boji za návrat našich kamarádů,“ uvádí.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Čech odjel do Ruska, kde vstoupil do armády. Teď se dožaduje pomoci českých úřadů
